Jdi na obsah Jdi na menu
 


16. 1. 2009

Opravdové příběhy ze života anorektiček a bulimiček: (ilustrační foto)

 

   Do školy jsem chodila jen když to bylo nezbytně nutné. Nemohla jsem přece připustit, aby mi na to přišli, to by mi zabraňovaly v přejídání. Už to sice nebylo tak příjemné jako na začátku, ale svůj život jsem si bez přejídání a zvracení nedokázala představit. Přitom jsem se připravovala na přijímací zkoušky na medicínu. Byla to přece moje vysněná škola.

   Každé ráno jsem se budila s hrůzou. Zase jídlo, už ne, prosím, já už nemůžu. Ze všeho nejvíc jsem toužila po světě bez jídla. Nedokázala jsem si představit, že bych jednou dokázala normálně žít ve světě plném jídla. Nebo jsem toužila být raději alkoholičkou. Ta aspoň může abstinovat, vyloučit alkohol ze svého života, ale bez jídla se žít nedá ...

   Jediné příjemné chvíle jsem zažívala, když jsem seděla sama doma před televizí, obložená jídlem, které jsem mohla sníst a vyvrátit. Nic jiného už na světě nemělo smysl, nic mě nedokázalo potěšit.

   Začala jsem si uvědomovat, že takto to navěky nepůjde. Už jsem nezvládala, ale nebyla jsem schopná vzdát se jídla. Nedalo se, chuť byla obrovská, byla jsem jídlem doslova posedlá a současně velmi slabá na to, abych se dokázala bránit. V jedné temné chvilce jsem si slíbila, že když mě přijmou do školy, přiznám se. Nevěřila jsem, že by mě přijali. Moje příprava rozhodně nebyla svědomitá. Ale měla jsem štěstí, přijali mě a já jsem se v den výsledků, 16. června 2005 přiznala mamince. Už cosi tušila a já jsem jí tu domněnku jen potvrdila. Neřekla jsem však celou pravdu, celou skutečnost jsem velmi nadľahčila. A u psychiatra jsem také lhala. Připustila jsem sice, že se občas přejídat a zvracím, ale to bylo asi tak všechno. Dostala jsem antidepresiva a doma mě začali důkladně kontrolovat. Jedávala a vracela jsem méně, bylo mnohem těžší najít místo, čas, prostředky a volný záchod. Snažila jsem se, připustila jsem, že mé chování a jednání nebylo správné a pokoušela jsem se spolupracovat. Dařilo se mi minimálně.

   V září jsem nastoupila do školy. Byla jsem přesvědčená, že škola mě vyléčí. Věřila jsem, že mě studium tak zaujme, že nebudu mít čas myslet na jídlo. Přes prázdniny jsem se takto spolehla na lásku, na vztah s člověkem, který, doufala jsem, mi bude přednější než jídlo. Ani jedno ani druhé nepomohlo. S přítelem jsem se rozešla a nadšení ze studia mě opustilo asi po dvou týdnech. Začala jsem utíkat ze školy, bez ohledu na to, zda to ohrozí, nebo neohrozí mé studium. Začalo jsem krást peníze, bez ohledu na to jestli to někdo zjistí nebo ne. Vzali mi i klíče od bytu a tak jsem se chodívala přejídat do přístavu, kde mě nikdo nemohl vidět a zvracela jsem na staničních záchodech. Bylo mi jedno, že mamka přišla na to, že zmizely peníze, hlavně, že jsem se přejedla a vyvracela. Šla jsem přes mrtvoly. O co větší překážky mi stavěl do cesty, tím bezohlednější jsem je překonávala.

 

   19. října mi mamka řekla, že moje sestra její vykřičela, jestli mě chce nechat zemřít, když mě nechce dát do nemocnice. To zapůsobilo. A jelikož jsem už nevěděla jak dál, uvědomovala jsem si, že mě vyhodí ze školy a že potřebuji od toho všeho alespoň na chvíli utéct, 25. října jsem nastoupila do Fakultní nemocnice v Bratislavě, na speciální oddělení zaměřené na poruchy příjmu potravy s diagnózou atypická bulimie. Strávila jsem tam něco přes tři měsíce. Tam mě naučili, že jíst se dá i bez přibírání, že můj pohled na mou postavu je zkreslený, nemocný. Své masky jsem se však nezbavila. Stále jsem se snažila být ta věčně usmál, ochotná pomoci všem ostatním, jen abych nemusela pomáhat sobě.

   8. února 2006 jsem byla propuštěna, plná velkých plánů o své budoucnosti, s radostnou náladou. Vydrželo mi to 10 dní. Přišel první stres aa já jsem se uchýlila k osvědčenému řešení, přejedla jsem se a všechno jsem vyvrátí. Nezačínala jsem malými dávkami jako kdysi na začátku své nemoci. Pokračovala jsem tam, kde jsem před 3 měsíci skončila, ve velkém. A nepřestala jsem. O co víc mě kontrolovali, o to větší podvody jsem dokázala vymyslet. Nezvládala jsem. Dopracovala jsem se až k myšlenkám na sebevraždu. Listy na rozloučenou byly napsány, měla jsem vymyšlené, co si obléknu a rozhodla jsem se skočit z dvanáctého patra. Šla jsem na jistotu. Nedalo mi to a zašla jsem se poradit za pánem psychiatrem. Ten mě od činu odradil a já jsem celá nadšená vykládala mamince, že jsem se sice chtěla zabít, ale už nechci. A o pár hodin jsem zdrhla pryč is penězi. Šla jsem se přejíst do přístavu. Doma to už nebylo bezpečné. Jak jsem to mohla mojí mámě udělat? Klidně jsem nedvíhala telefon a ona netušila kde jsem a co se se mnou děje ...

   13. března jsem opět utekla od problémů, tentokrát do Banské Bystrice. 16. března mě zařadili do režimové léčby na protihráčskom oddělení. Léčí se tam všechny nelátkové závislosti; gambleři, TIPPER, závislí od mobilních telefonů, internetu, počítačových her. Závislí můžeme být asi na čemkoliv.

   Režimová léčba spočívá v dodržování přesně stanoveného režimu od 6.00 ráno do 20.00 večer. Součástí léčby je i skupinová psychoterapie, kde za spolupráce psychologa a psychiatričky otevřeně mluvíme o našich pocitech, problémech a nadějích. Vystavují nás umělému stresu a jelikož není po ruce hrací automat, mobilní telefon, počítač, postupně se ho naučíme zvládat jinak. Povídáme o něm, postěžovat se do deníků.

   Léčba trvá 7 týdnů, bez přestávky, bez oddechu. Tolikrát jsem toužila utéct, konečně se přejíst ... Během svého pobytu jsem se přejedla asi 4 krát, z toho jsem asi 2krát vracela. Ale dobojovala jsem se až dokonce. 4. května jsem byla propuštěna. Odcházela jsem odtamtud šťastná, ale i vystrašená. Vždyť opravdový život začíná až za dveřmi nemocnice.

   Život abstinenta není lehký. Své nemoci jsem se nezbavila, ale dokážu s ní žít plnohodnotný, šťastný a kvalitní život. Zatím podléhám finanční a časové kontrole. Spočívá v tom, že mám u sebe minimální množství peněz a ty když mineme, musím doložit bločkem. Moje máma vždycky ví kde se nacházím, s kým jsem, co dělám. Kromě toho se u nás zamyká kuchyň, jí třikrát za den a mezitím nic. Musím si dobře rozmyslet, jestli chci jíst hlady, nebo "od nervů". Chodím na kluby abstinentů, kde se setkávám s ostatními závislými a také pacienty, kteří se aktuálně léčí na oddělení. Jednou ročně mám právo na opakovací léčbu. Trvá týden a funguje jako posílení. Já jsem tu svou absolvovala po 4 měsících, těsně před nástupem do školy.

   Za ty čtyři měsíce, co jsem doma, jsem se ani jednou nepřejídat a ani nevracela. Začala jsem kouřit. Je to sice zlozvyk, ale funguje jako poslední záchrana. Když jsem velmi nervózní, raději si zapálím jak bych se měla přejíst a zase spadnout na dno, ze kterého jen pomalu vstávám.

   Moje závislost mi sice toho mnoho vzala, ale nebanujem. Za poslední rok jsem dospěla, zmoudřela, naučila jsem se vážit si obyčejný život, ostatní lidi a sebe. Každý jeden z nás je výjimečnou lidskou bytostí, tak na to, prosím, nezapomínejme a neubližujme sobě ani jiným.

anorexia, beautiful, black and white, bones, dying

 

 

Co mi anorexie vzala ..

Chopin

   Předtím, než jsem anorexii poznala, jsem byla normální, stihnete holka .. 172 cm, 60 kg, učila se na jedničky, vynikala ve vsech předmětech, taky jsem hrála na klavír, odmaturovala, dostala se na vysokou .. Pak to přišlo .. Začala jsem nevinnou dietou, kde jsem si narídila kazdé ráno posil, nejíst sladkosti a žít zdravě .. Dlouho mi bylo dobře a tak trochu jsem FAC.ka .. Z teto nevinné zálezitosti se stal obrovský, smutný problém .. anorexie ..!! Podívala jsem se do zrcadla, uviděla jsem hubení, zamlklých holku, kterým se ani náznakem nepodobala té drívejsí .. Nesmála se, izolovala se od kamarád, přestalo jí vsechno a vsichni zajímal. Vzpamatovala jsem se tedy, začala pravidelně jíst, pribírat, kila sla dobře nahoru a vse to začalo vypadat docela Slib, kdyz anorexie udeřila podruhé. A tentokrát me má v rukou ona, ne já ji .. Přípravný kurz na druhou vysokou, brigádu, výpomoc ve peveckém sboru, skolu .. slo to stranou a namísto toho vseho nastoupila ta anorexie .. Tváří se, že je to moje kamarádka, tváří se velkoryse, prý se Ztracený kily přijde i spokojenost?! Naslibuje se toho mnoho, ale zatím plní jen to jedno .. Ničí me .. Už nemám sílu bojovat, vzdáváme se, bylo uz tolik prohraných bitev, ze valka anorexie asi tentokrát opravdu vyhraje .. Poddávají se Její vlivu, rezignuji .. :-(

 

Z extrému do extrému

Příběhy ze života

Z extrému do extrému

petice

   Zdravím všechny slečny, kteří mají jakékoli problémy týkající se příjmu potravy! Je mi 21 as podobnými problémy se potýká už od 16-ti. Tenkrát jsem bývala docela normální holka, štíhlá, pohledná, inteligentní, oblíbená; možná tedy až moc ctižádostivá a úspěšná. Najednou mi nestačilo 50kg/170cm, nestačily dobré známky, chtěla jsem víc. Nechtěně jsem ty "hloupá, ošklivé" kamarády / ky.

   Po dvou letech mě mí bývalí kamarádi obcházeli oklikou, já Mela vynikající studijní výsledky, 40kg, sporotvala jsem. Byla jsem šťastná ve svém vlastním světě a vůbec nechápala, proč bych mela jít do nemocnice nebe se léčí, jak chtěl rodiče a učitele. Nakonec to ale nedopadlo jinak, než s kapačky. Ale co do mě po měsíci napumpovaly jsem hned potom zase shodila. Jenže díky psychoterapii jsem si začala uvědomovat, že se ze mě stal stroj, bez pocitů. Workoholik. Najednou mi bylo líto, že mě nikdo nepozve do hospody ani jinam. Že se neumím "poflakovat".

   V tu chvíli se tohle spojilo s mou maxi ctižádostí. Začala jsem se přejídat, kašli na školu (samozřejmě to šlo postupně, prošla jsem si silnými depresemi, psychiatrii ..).

   Teď už sice mám spoustu kamarádů, ale za cenu tého vydřené 100% vůle. Mám nadváhu, přejídat se, neučím se, fleků to ... a je mi z toho všeho na nic, ale k Nice se nedonutí. Mám ale strach Hubnout, do necelá se nutit, abych to zase nepřepískla, takže už radši 2 roky konstantami přibírám. Mám 78 kg! Jenže přejídání je pro mě uplně stejná závislost jako předtím nejeden. Někdo filtruje Své problémy Kouření nebe pitím a já se prostě prej. Je to začarovaný kruh, chci z ní ven, ale po TĚCHO letech už ani nedoufám ....

 

 

 

Je to za mnou?

Příběhy ze života

Je to za mnou?

lucyra

 

   Ahojky všichni, kterým trpíte ppp. Je mi 18 a zanedlouho budou Mature. Příprava a vše kolem maturitě je dost náročné a nebýt mé rodiny a super kámošky, kterým bych tímto zpusobem chtěla moc Poděkoval, bych se nejen nedostala až sem, ale pravděpodobně bych tu už vůbec nebyla. Každý začátek těchto poruch je jedinečný, ale jádro je u všech Stejné - je to posedlost, posedlost být hubení, posedlost jídlem. Na začátku toho všeho jsem záviděla všem témat hubení holkám, všem anorektičky a chtěla jsem být jako ony. A Postupem času se tak opravdu stalo. Nejprve Omezení jídla na jablka či müsli tyčinky. To trvalo nějaké ty měsíce možná i 1-2 roky. Pak přišla chorobná touha po jídlo a konkrétně po tom "nezdravém", jako sladkosti, buchty no však to znáte. S tím souviselo takové zvracení. Samozřejmě jsem takové cvičila. Jezdila jsem na rotopedu. Začala jsem na 10 km a končila u 50 km denně. Byla jsem cvok. Ve škole jsem se nijak zvlášť nezhoršila. Jsem na sobě dost pedant a prostě nemám ráda špatné známky. Váha šla Pochopitelně dolů a to byla pro mě výhra. Kolem zvracení se to točilo asi rok - plus minus - ale pak na to doma přišli. Nejprve jim stačil můj slib, že s tim přestanu, ale jak asi tušíte, nestalo se tak a já si Spokojené zvracela dál. Několikrát mě načapali a vyhrožovali léčebný. To ve mně něčím trochu pohnulo a já zbrzdila. Mamku jsem dovedou skoro do blázince. Začaly jsme spolu chodit do Bohunice v Brně k paní doktorce Navrátilová. Je to už rok, co tam spolu chodíme. Pokaždé však ale odběry nedopadnou podle mých představ. Sice Jsou co odběr to zlepšení, ale pořád to není ono. Pořád se z toho habru a jak vidíte ani po roce ustavičných odběrů to prostě není v pořádku. Nevím, jak dlouho to ještě potrvá než se "vevnitř" uzdravím. Navenek už jsme pěkná holka. :) Z 42 kg při výšce 165 cm jsem to výtah na 53 kg. Možná si teď řeknete fuj to je hrozný, jak mohla nabrat přes 10 kilo, ale vězte, že to není nijak markantní znát. Každý den cvičím, posilu s posilovacími gumičkami, párkrát do týdne si Zájezdy na rotopedu (tak 5 - 10 km, jak kdy) a mám fakt zpevněná postavu. Vejděte se do stejnou kalhot, jako když jsem Mela 50 kg. Cítím se relativně v pohodě. Brala jsem takové antidepresiva, myslím něco málo přes půl roku. Opravdu mi ty zatracený prášky pomohly. Už jsem to jídlo tak neřešila. V tuto chvíli jsem BECH nich. U psychiatričky jsem byla na poslední kontrole, na která jsme se spolu rozloučily a teď chodím už jen k psycholožce, kde mi chybí jen pár Sežeň, a ještě ty Bohunice, kam jdu opět v březnu. Jím "vše" s Miro - snažím se - i Když někdy mě taky popadne náznak záchvatu přejídání, ale okamžitě přestane, jídlo vrátím a začnou se chovat civilizovaně. Dala jsem se na zdravou stravu. Jím jen celozrnné pečivo (tmavé, se semínka, ...), libové maso, kuřecí či krutí šunky, žádné salámy, sladkosti POkud možno zdravé (ovesné placičky a koláčky, sezamky a tak podobně), občas i zhřešil a kousek necelá sladkého si udíbnu jen tak na chuť. Ale snažím se tomu vyhýbat, jelikož sladké mám ráda a bojím se, že bych si vzala kousek a další a další a dopadlo by to špatně. Jím ovoce a zeleninu, to můžu v jakékoli podobě, dál ovesné vločky, pšeničné klíčky, sóju (zde jsem si moc oblíbila), kuskus, polentu - je toho hodně-a popíjejí fenyklový čajík na správné trávení, jo a taky sojové a cereálních instantní nápoje. Je to o moc lepší. Jedinou takovou mojí neřestí je kafe nebe cappuccino. Dávám si ho v průměrném tak 2x denně. Ráda čtu, cvičím, miluju Švehla Bafana (bernský salašnický pes), řekla bych, že jsem mnohem více komunikativní, objevila jsem v sobě dokonce, že ráda přednášet a docela i vystupuji před lidmi. S mojí kámošky jsme munilý rok přednášely Sock, letos jsme se s ní zúčastnili konference na VUT stavební a ještě v březnu nás čeká další podobná konference na radnici. A našla jsem v tom zalíbení, coz jsem si o sobě nikdy nemyslela. Doufám, že Odmaturuj a dostanou se na VŠ. Chtěla bych na veterinu, konkrétně na veterinární hygienu. Teď už jen čekám na nějakého toho vysněného prince na bílém koni až si pro mě přijede :)

   Děvčata, slečny i dospělé ženy, matky - jestli jste to dočetly až sem a vydržely u toho, tak máte můj velký obdiv. Nevím jestli vám můj příběh něco dal či dá, ale chtěla bych vás poprosit - přemýšlejte, přemýšlejte zdá to nejde nějak jinak, nikdy není pozdě začít znovu. Znám to, prošla jsem si tým. Od samotných začátky až po úplný konec (snad). Myslím, že je to Zbytečné, že můžete přímo život próza úplně jinak než se, co já vím v 15 zahrabat doma v Kouty a Dept se a ještě k tomu jídlem. Vím je to Těžké, ale první krok je na vás a vy to určitě zvládnete.

   Možná vám to připadá jako román, ale budu ráda, Když se ozvete se svými příběhy, ať už s dobrým a nebe s otevřeno koncem.

   Mockrát děkuji všem, kterým se prokousali až sem a všem držím Palečka a přeji hodně štěstí, síly a pevné vůle.

 

anorexia, arms, beautiful, bones, disgusting, emaciated

 

 

Věčný boj, marný boj

Příběhy ze života

Věčný boj, marný boj

konvalinka

 

   Ahoj lidičky, tak nějak bych popsala problémy nás všech, co jsem Četl ty příspěvky, jako věčný boj. Je mi skoro třicet a mám dvě děti a nikdy bych netušila, že se budu zrovna v tomhle věku potýkat s problémy tohoto rázu.A taky jsem do včerejška netušila, že je nás tolik.Nemůžu ovšem říct, že by mě to nějak uklidnilo, ale spíš vyděsilo.Myslela jsem, že jsou na světě určitě mnohem spokojenější lidi než jsem já a že touto nemocí trpí mnohem měněny lidí. Jakou nemocí? Je úžasně osvobozující pocit to moci říct naplno a Zoufale nepromyšlené "Komu to mám říct?!?" JSEM bulimický a upřímně Recent je mi z toho pěkně nanic, jaký jsem slaboch a každý den prohrávám. Musím říct, že tohle o mně nikdo neví a tým hůř, protože s tím bojuje sama a jak už jsem v názvu řekla zatím stále prohrávám.Ani nevím kdy jsem začla a mám matný pocit, že to bylo v 18, kdy jsem na dotaz mému Bývalí příteli, proč už se mnou nechce tak často spát, dostala odpověd, že jsem trochu přibrala a tudíž už pro ní nejsem tak přitažlivým. Byl to BLB, coz jsem samozřejmně pozdeji pochopila a časem mu i odpustila, ale co to udělali s psychikou příliš sebekritické a podceňované se holky, kterým jsem v té době byla si Jistě umí každá představit.A už jsem v tom jela. A protože jsem velký milovník jídla, tak to nemohlo skončit jinak než jak jsem na tom dnes. Netvrdím, že to dělám každý den, ale v poslední době vlastně ano. V Rijn jsem s váhou 69kg a 156cm začala navštěvovat kurz snižování nadváhy a musím přiznat, že to bylo supr. Za 3 měsíce jsem zhoubné přes 7kg a myslela si, že ted už bude vše v pohodě, ale nebylo. Jen co jsem z kurzu vylezla s představou, že teď už vím jak na to, a že chci ještě slezla na váhu před prvni těhotenstvím což je 58kg, tak se začaly DIT věci. Přišlo pár citových problémů, které jsem vždy rešimu jídlem, ale ted si myslela, že tohle už mám změkly a tudíž is takovej stavy si poradím, ale ouha za pár dní jsem v tom jela znovu.Nevím proč to dělám to naprosto nesmysly přejídání, Když zde váhu určitě zpátky nechci, protože po hodně dlouhé době jsem se na sobě mohla podivné do zrcadla a říct "Hej docela to ujde", ale naprosto strategicky svoji novou vizáž s úspěchem Likviduj, Teď jsou to zatím 2kg nahoře, ale jestli to takhle půjde dál, tak nevím. Píší a brečím, zlobou zoufalství, nenávisti a spoustou emocemi, které v sobě neumím zlikvidovat.Každý večer usínat plná předsevzetí a slib, pak mine dopoledne, poledne a po obědě už začíná to věčné zabydlený se jídlem.Mám pocit, že už snad neumím myslet na nic jiného. A přitom mám dvě zdravé děti, kterým bych se mela věnovat na 150%, ALE TOHLE MĚ TAK hrozit psychická Ničí, ŽE nejsem ANI TAK SKVĚLÁ MATKA, JAK JSEM VŽDY Chtěla BÝT. nevim proc Tahle nemoc VZNIKÁ A jestli se Ji JDE zbavovat NAVŽDY, ALE vím ŽE UŽ JSEM hrozí unaveni z te věčně PROHRANNÉ BITVY.Takže milé boubelky bbudu vděčná za jakkýkoliv ohlas a budu všem držet Palečka, aby se s tím DRŽITELNÁ lepenou než já.

 

Někdy stačí zaplakat

Příběhy ze života

Někdy stačí zaplakat

Římanka

 

   Ahoj. Strašně ráda bych vám řekla jak se jmenuje, dokonce svou adresu, datum narozeni, prostě všechno to co ke mě patří, ale nedokáží to z jediného důvodů - tak strašně se za sebe stydím, že kdyby se někdo dozvěděl o tom jak vnímám svět asi bych se mu nikdy nedokázala podivnou do očí. Strach z toho, že se někdo Třeba náhodou dozví to tajemství, které řídí všechno to co dělám mě děsí tak, že si to nikdo nedovede představit a to mi možná nedává šanci napsat příběh, který by byl tak pravdivý. Je mi dvacet, před rokem jsem maturovala a nedostala se na vysokou a tam to začalo. Vždy jsem mela skvělý známky, na střední to šlo dolů a nepřijetí na VŠ mi tak shodilo sebevědomí, že jsem se rozhodla si ho zvýšit. Bouhužel tim nejpitomějším zpusobem, který existuje. Zhubnout jsem chtěla vždycky, ale Když se to nepovedlo nikdy jsem si z toho hlavu nedělala. Teprve po tom kdy jsem nemusela myslet na školu, kamarádky nemele čas, Protze studovali, jsem se mohla soustředit sama na sobě. Hubla jsem pomalu a sedm kilo přineslo krásný Výsledek. Začala jsem se líbila sama sobě, ale okolí ten Rozdíl moc pozorováno a já jsem o pozornost stála. Tak jsem se rozhodla, že zhoubné, ale můj ideál se trochu změnil. Nevím co mě to v tý době napadlo, ale všimla jsem si toho, že krásné obličej Mají holky kterým vystupují lícní kosti a dala jsem si za cíl, že chci, aby mi šla vidět první tři Žebra pod klíčníma kostma. Tohle se mi povedlo. V tý době už na mě všechno pladnalo, dole bylo asi deset kilo a okolí mě nepoznávali. Když jsem potkala nějakýho kámoše ze základky jenom zíral jak mi to sekne, mladší mě obdivovali ty rozumnější se strachovali a rodiče vyhrožovaly. To mě, ale neodradilo, dál jsem chodila spát s tím známým pocitem prázdnoty v podbríšku a se zvuky kručícího žaludku. Tváře se propadly, břicho bylo ploché, kyčelní výstupky mě tlačily když jsem ležela na Brist a zebry se začala rýsovat i na zádech. Ale když jsem maskované ty hrozné kruhy pod očima, namalované si zdravíčka a moderně se obleku do nově pořízených věcí, které bych před půl rokem sotva obleku byla ze mě kočka, sice nemocná, ale krásná. No av Tyhle Mascom jsem potkala svého současného přítele. Nikdy před tým jsem s nikým nechodila. Mého přítele mi kámošky záviděli, je to fešák, vtipné, ale je taky chytré a to že něco neni v pořádku mu neuniklo. Ale já jsem chytrá / no spíš mazaná / / taky a zatim se mi vždy podařilo vytvořit iluzi, že má vedle sebe zdravou, inteligentně holku a ne zamindrákovanou hladovějící Husu co má strach ze selhání u dalších příjmaček. Musim říct, že partener má na mě dobré vliv av jeho společnosti mi občas chutná jíst, ale často má hodně práce a tak na sobě máme málo času a já místo abych přibrala nějaké to kilo tak se vyžívá v tom Když mě na ulici potkal někdo kdo mě dlouho neviděl a prohlásí "nejsi nemocná?, ty jsi nějak Hubená?", mě tyhle řeči místo toho, aby mě odradilo od dalšího hubnutí, spíš motivujou a vůbec si Nedovedu vysvětlujete proč to tak je? ¨ Ten kdo čekalo štastný konec bude asi zklamán, ale moje posedlost trvá do teď, moje tělo se mi líbí, ale uvědomuje si dobře, že to není v pořádku. Uvědomila jsem si to před pár týdny, kdy jsem se chtěla učit na příjmačky a nedokázala se vůbec soustředit, před dvěma dny se mi taky podařilo prospěl celý den, protože jsem vůbec němé energii dojí si na úřadech něco vyřídit. Když jsem si se setřenkou hrála tak se mi třásly ruce, že jsem nedokázala postavit hrad z kostek. Navíc se máma začala spolčovat s Mým přítelem ať mě donutí víc jíst, že jinak mi zakáže se s ním stýkat. I když jsem plnoletá Poslouchej jí musím a taky chci, protože vím ¨, že Když se sebou nic neudělil na školu na kterém tolik chci se nedostanou. Nechci, jít momentálně na žádný léčení, aby mi příjmačky neutekly mezi prstama, ale zároveň se potřebuju nějak zkoncentrovat, abych byla schopná se na ně připravit. Nevim jak to všechno zkloubit aby se mi povedlo dokázat to co chci a při tom vypadat tak jak chci. Je to prostě Těžký. Jestli jste si můj příběh přečetl tak vám moc děkuju a ještě víc děkuju témat kdo mě i přesto co dělám neodsoudil vím že tech bude asi menšina, protože důvodů proč to došlo až sem se Nekomata můžou zdát pošetilé, ale já v sobě cítím, že v tom je ještě něco víc, myslím že to souvisí se strachem z normálního života, někdy mi příjde hrozně složitě ve srovnání s tím jak jednoduše funguje proces hubnutí - nejíš / zhoubné, jíš / přibereš. ... Jestli mi bude chtít někdo napsat ať to prosím udělá, ať mi klidně vynadá, nutno to pomůže ... darina.skalova @ seznam.cz

 

Tak trochu stejný příběh

Příběhy ze života

Tak trochu stejný příběh

Ivvy

 

   Zdravím všechny, kdož si rozhodli Přečíst můj příběh. Není zas tak odlišný od ostatních. Trpím záchvatovitým přejídáním. Je to fakt a trvalo dlouho, než jsem si to přiznala. Když jsem byla malá, naši mě mele rádi, jenže mele ještě bráškou a Segrate a na mě jako nejméně problémové dítě nezbýval čas. Utíkala jsem do Knížek a čas mimo školu, kdy jsem Většinou byla sama doma jsem trávila jídlem. Ve Třináctý jsem vážila 75 kg a řekla jsem si DOST. Zhoubné a budou vestou nový život. Tak jsem Zhoubné 20 kg a nový život jsem vestu opravdu začala. Do školy, ze školy, nejíst, cvičit dvě hodiny denně, jít se psem na 10 km Procházky, abych spálila kalorie. Myslela jsem, že naši na mě budov hrdí, že jsem zhoubné, že jsem se dostala na gymnázium mezi Prvního deseti, ale nějak jim to nepřišlo skvělý. Já jsem hubnula dál, prvák si vůbec nepamatuju, byla jsem mimo. Pak jsem se postupně dostala zpět na 75 g. Gympl jsem dokončila, zase Žádná hrdost od rodičů, ségra v tý době utíkala z domova, mele dost starosti s ní. Dostala jsem se na VOŠ (jaktože jsi se nedostala na VŠ?), Našla jsem si kluka a začala s ním bydlet v Praze. Na první schůzce mi řekl, že bych Mela zhubnout (že jsem se na něj nevykašlala hned). Dalšími tři a půl roku jsem pořád jen drzé diety, cvičila a snažila se být krásná, ačkoliv jemu to bylo jedno, šikanoval mě pořád (jsi hnusná, proč s tebou vůbec chodím, Mela bys zhubnout .....) Po trech a půl letech jsem to najednou skončila, Oděsa jím od ní, šla bydlet na kolej, bohužel jsem začala z toho stresu Kourou, čehož se nemůžu ani teď, skoro po roce zbavit. Našla jsem si kluka, který mi neustále říká jak jsem úžasná, krásná, chytrá apod.., Rozumím si spolu. Jen mě mrzí moje záchvaty přejídání, nemůžu se toho zbavit, nevím, co to se mnou je. Mela bych být v pohodě, taky svýho kluka miluju, ale stačí volná chvilka a už se prohlížel jak prasátko. Je to divný .....

   Teď mi je 23 let, budou končit bakalářské studium sociální práce na UK. Mela bych se toho zbavit, ale je to strašně lákavé, jít se najít, najit tým klid, an chvíli zapomenout na ten stres kolem všemožných zkoušek ....

 

 

Nejsem perfektní!

Pravdivé příběhy ze života

Nejsem perfektní!

black_widow

 

   Nemyslím že mám anorexii .. asi proto že sem Kuli otmu ještě nebyla v nemocnici nebe tak .. ale asi už jenom to že sem píší naznačuje že tam ňákej problém bude: o (

   Vzhled je pro mě to důležitého .., asi sem Jím trošku posedět ... tak pro představu: mám dlouhý peroxid vlasy, solarkovou pleť a bez dokonalýho make-upu nevynáší ani koš: o) Už od svých 14ti pořád slýchal že bych Mela být modelka. A to taky protože měřím 180cm. Jo to sice potěší, ale mě to dalo pocit že prostě musím být vždy perfektní a kdyby ne je to něco jako selhání ..

   Na svých 180cm vážím teď 55kg .. jo PODLE MĚ je to fajn (nato, že Když sem byla v Největší dietomanii vážila sem 49), i Když mi hodně Lidí říká že je to až moc málo. Na to já odpovídá "Ale já za to nemůžu! Můžu sníst cokoli a nepřiberete!"

   Ale pravda je jiná. Kdybych na váze objevila jen o pulku kila navíc, okamžitě přestane jíst. Nesnesla bych tu představu že už bych němé ultra štíhlou postavu nebe nedejbože špeka = nedokonalost. Pořád na to musím myslet, a Když vidím někoho silnějšího nedokážou pochopit jak tak Může žít!!

   Takže nevím. Sem ještě normální nebo je tam nějakej problém?????

 

Taky jsem to zažila ...

Příběhy ze životy

Taky jsem to zažila ...

a.d.u.l.i.n.k.a.

 

   Ahojky, hned na začátku bych vás chtěla všechny pozdravit. Dá se říct, že máme podobný problém ... i já jsem měla a bohužel pořád mám problémy s anorexií ... Nj, je nás hodně, co do toho spadlo, i Když to Většinou začínalo úplně neví ...

   Jako u mě. Vždycky jsem byla veselá, kamarádskou, Mela spoustu kamarádek a hlavně, neřešila jsem, co Jim. Vydatné obědy nejen babiček jsem si přidávala, sladkosti jsem milovala. Za to sport mi začal brát až pozdeji. Když jsem vstoupila do puberty, už jsem jako většina dívek začínala rešimu svojí postavu .. chtěla jsem zhoubnou, tz časopisů jsem si vystříhávala nejrůznější diety, cvičení apod.. Navíc, má nejlepší kamarádka a vetsinou kamarádek Byly štíhlé a já chtěla být takové. V září roku 2005 jsem vážila 70kg, tehdä jsem začala ne nějak výrazně Hubnout, pouze jsem ubrala sladké a drobek přidala pohyb. V červů 2006 jsem na 15-leté prohlídce vážila 64kilo, doktorka mi chválila a že jsem prý teď pěkná holka. Mě to však nepřišlo. A tak to vlastně nějak začalo. Popravdě, úplné začátky si nepamatuji. Začala jsem chodit běhat, doma jsem cvičila, omezila jsem dost razantně příjem potravy a jídla hlavně ovoce, zeleninu a light potraviny.navíc jsem zrovna začala chodit na střední. V září jsem k mému oblíbeným běhání a Posilování doma přidala dvakrát týdne posilovnu a jednou týdne kickbox a už to jelo. Mým záchytným bodem v hudnutí bylo 55kg. Když jsem té váhy dosahujeme, vzala mi mamka ze strachu k dotorce a tam se musím chodit vážit. Behem víkendové akce mimo domov, kde jsem jídla pouze musli, jablka a Vitalinea nápoj jsem zhoubné o dvě kila. Chtěla jsem se držet mezi 52-53kg. Ale váha šla dolů. Pozdeji jsem se už chtěla držet na 51-53kg. A tak to přišlo. Řekli mi, že mám anorexii. Nejdřív jsem tomu nevěřila, ale Mela jsem snad všechny příznaky a pozdeji jsem si to i přiznala. V té době se u nás doma jenom brečet. Já byla na nervy, mamka na nervy, z nás taťka a pořád Tekly slzy, hlavně zoufalství. Já už začínala Mit strach, nechtěně jsem do léčebný, ale je Těžké začít jíst normálně .. ti, kdo to prožili to znají. Jela jsem k psychiatričce, kterého mi předepsané antidepresiva, protože moje psychika byla v hrozil stavu. Velký podíl na tom Měl i přestup na střední ...

 

*fotografie jsou pouze ilustrační

 

 

Jak vypadá anorexie?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Miluju ANOREXII!!!

(Kacenka, 24. 8. 2010 16:07)

Všichni mi dokola říkají,že jsem příliš hubená a že mám anorexii.Byla jsem kvůli tomu i v nemocnici.Všichni tady píšou jak to nesnáší a jak by chtěli být zase v pohodě,ale já se do toho chci znova vrátit.Anorexii zskrátka miluju.Tím já prostě žiju.Když jsem jí měla cítila jsem se silná,ale od tý doby co jsem byla podle ostatních zase v pohodě,tak mě to štve.Proto se do toho znva chci vrátit a taky vrátím.Ostatní mě nezajmají.Já to miluju a cítím se po tom silná.Prostě jsem něco dokázala a to miluju.Nenávidím tlusté holky.Dělá se mi z nich blbě.Mě to změnilo život,ale jenom v dobrým.Nikdy už s tím nechci skončit!!!

Re: Miluju ANOREXII!!!

(Tomáš, 10. 10. 2010 18:24)

Ty nejsi Kačenka, ty jsi káča pitomá!

Re: Miluju ANOREXII!!!

(Aduška, 14. 10. 2010 13:31)

Ahoj Kačko, četla jsem si Tvůj komentář a něco Ti povím...Jseš pěkně pitomá!!! Já jsem si anorexií prošla taky a vím, jaké je to peklo...Nejhorší na tom je fakt, že už se toho nikdy nezbavím...Ano, najím se, ale každý den se snažím začít znovu s dietou...Ale mít znovu anorexii? Nikdy!!! Všem kamarádkám říkám, ať se na nějaké hubnutí vykašlou...Prostě anorexie je svinstvo!!! Ale to záleží na Tobě...Pamatuj, že žiješ jenom jednou a kurvit si život věčným omezováním fakt nemusíš...Časem přijdeš na to, že silnější holky jsou mnohem přitažlivější, přesně tohle byl důvod, proč jsem začal přibírat...Prostě jsem se přestala sama sobě líbit...KOukala jsem pořád po baculkách a chtěla být jako ony...Teď, když mám zase nadváhu, chci zhubnout, ale bojím se...Říkám Ti...vyser se na to!!!!

Re: Miluju ANOREXII!!!

(sarinx, 28. 5. 2015 20:44)

no, já nevím, jestli ti dělá dobře kontrola nad něčím, tak si třeba zorganizuj nějakej projekt, nebo prostě něco, jiného, tohle není to správný, to není odpovědný přístup...